Holandský psycholog Douwe Draaisma se ve své knize Proč život ubíhá rychleji, když stárneme (český překlad nedávno vyšel v nakladatelství Academia) zabývá především pamětí.
Podrobně analyzuje mnoho zajímavých souvisejících jevů, třeba známý paradox, že si ve stá- ří někdy vzpomínáme lépe na zážitky staré 50 než 5 let. Autor se pokouší také vysvětlovat pocity déjà vu nebo „promítání“ minulých zážitků v klinické smrti. Z pohledu Šachového týdeníku je samozřejmě nejzajímavější, jak se staví k výkonům paměti
při simultánkách naslepo v dámě či šachu. Draaisma dává simultánky naslepo do kontextu jiných extrémních výkonů paměti. V jeho přehledu se mihnou třeba zázrační kalendářoví počtáři (lidé, kteří z hlavy a okamžitě např. dokážou říct, jaký den v týdnu bude8. 3. 2114), lidé schopní si zapamatovat obrovské řady čísel nebo v hlavě násobit osmimístná čísla či jedinci zvládající po poslechu
dlouhé skladby přesně rekonstruovat notový zápis.
Tyto fenomenální výsledky paměti je ovšem podle autora těžko převést na společného jmenovatele. Někdy jsou jich schopni lidé v ostatních ohledech retardovaní (tzv. savanti nebo savant-idioti; uvádí se zde pří klad 100% kalendářového počtáře, který ovšem jinak nebyl schopen pochopit, co je to sčítání), jindy se jedná o lidi všeobecně nadané. „Zázračná paměť“ má však zřejmě společné to, že je jí dosahováno pomocí nemotechnických pomůcek. Co se týče hraní dámy naslepo, kniha analyzuje případ velmistra Tona Sijbrandse. Na otázku, jak dokáže udržet všechny pozice i jejich potenciální varianty v paměti, Sijbrands odpovídá: „Co přesně vyvstává před mým duševním zrakem, když myslím na pozici? Je to obraz, ale ne příliš konkrétní. Například to není tak, že bych viděl i okraj šachovnice nebo druh kamenů nebo barvy. Myslím, že se to příliš neliší od toho, co člověk vidí, když hraje obyčejnou partii a pokouší se představit si budoucí tahy. Každý hráč dámy, který myslí dopředu, vlastně také hraje naslepo. Víc o tom nedokážu říct.“ Velmistr dále zmiňuje pomůcky, které uvádějí i jiní hráči (ať už dámy či šachů). Volená zahájení je třeba nějak „rozházet“. To nejhorší, co se může stát, je, aby si všechny partie hrané naslepo byly podobné a splývaly. Je třeba dávat pozor i na to, aby se sobě po čase nezačaly podobat pozice vzešlé z různých zahájení. Klasickým problémem je, že člověk v duchu počítá určitou variantu, protože však pozici před sebou nevidí, musí neustále kontrolovat, v jakém místě či tahu různých stromečků se partie aktuálně nachází. Častou chybou v této hře je například udělat tah, který měl přijít až později. Někdy může být dokonce těžší hrát naslepo proti slabším soupeřům. „Nejobtížnější je protivník, který hraje solidně a najednou udělá šíleně. špatný tah. Člověk pak k tomu, aby zahrál protitah, který je nasnadě, potřebuje velkou odvahu, myslí si: asi se mýlím, to snad není možné. Hrozně se bojím, abych sám neudělal botu, přemýšlím, zda protivník nemá tím divným tahem něco za lubem. Probírám celou partii ještě jednou, abych si byl opravdu jistý, že je jeho tah opravdu chybný. Ale z tohoto důvodu je v mém zájmu, abych měl protivníky na úrovni, kteří dělají logické tahy,“ uvádí Sijbrands v knize. Sijbrands v rozhovoru dále vysvětluje, že jeho paměť funguje selektivně, je dobrá tam, kde ho to vnitřně zají- má. Když jde nakoupit, musí si ovšem seznam napsat na papírek. Zajímavé je i to, jak se od sebe liší dáma a šachy. Sijbrands hraje obě hry, ale naslepo zvládá jen dámu – v níž je však lepší i při běžných partiích. O hraní šachů naslepo vznikají psychologické studie už více než 100 let, zřejmě první napsal v roce 1894 francouzský psycholog Alfred Binet. Již první studie ukázaly a další potvrdily, že schopnost hrát naslepo nemá nic moc společného s tím, co se nazý- vá fotografi cká paměť. Příliš konkrétní obraz by naopak škodil, i u normální partie se musíme dívat „skrz“ figury, abychom viděli budoucí pozice. V této souvislosti Draaisma uvádí pokus amerického velmistra Reubena Finea: Jednou si při simultánce naslepo zkoušel promítat pozice na prázdnou šachovnici, ukázalo se ale, že mu to spíše překáží. Nakonec, fakt, že pozice si pamatujeme spíše jako logické uspořádání („prostor možností“) než vizuální otisk, dokládá i to, že je mnohem těžší si zapamatovat nesmyslnou pozici. Další výzkumy ukázaly, že hra naslepo je v šachách nejspíše prostě vedlejším produktem herní síly. Jistěže dva srovnatelně silní hráči v běžných partiích nemusí hrát stejně dobře naslepo, ale velmistrům již partie naslepo nedělají problémy, i když se této disciplíně jinak nikdy nevěnovali… Draaisma uzavírá, že ze stávajících výsledků a experimentů podle něj plyne, že simultánka naslepo není o nic překvapivější než schopnost daleko počítat v běžně hrané partii, obě schopnosti se vyskytují pospolu. Co by na to řekli například čeští velmistři?
Pavel Houser
Napište komentář