Život s vysokou inteligencí

Na jaké problémy narážejí ve škole vysoce inteligentní děti? I tuto otázku si pokládá autorka Monika Stehlíková v knize, z níž přinášíme dnešní ukázku.

S nástupem do školního prostředí přichází velké zklamání. Zvídavé nadané dítě se do školy velmi těšilo. Hlavně na to, že se dozví spoustu nových poznatků. Bylo dokonce nedočkavé, představovalo si, že bude uspokojena jeho obrovská potřeba objevovat a zkoumat. Oproti tomu je ve škole z jeho pohledu příliš mnoho úkonů, které brzdí v dozvídání se nových věcí: memorování, opakování, podtrhávání v sešitě, zdlouhavé řešení něčeho, co je jasné. Vždyť nadané dítě má výbornou paměť, pamatuje si hned, tak proč musí trávit čas tím, že třikrát čtyřikrát i víckrát opakuje to, co už dávno pochopilo a co je pro něj uzavřené, co už mu vášeň z objevování přineslo? Chce jít dál. Potřebuje svoji obrovskou energii dávat do činnosti. To ale není možné. Začíná se nudit a nabude dojmu, že škola je pro miminka. A navíc, zájem o učivo „se nenosí“. Vadí spolužákům, kterým připadá nenormální, kteří přístup nadaného žáka vyhodnocují otázkami typu: Proč se pořád tak hlásí a zajímá? Co tím sleduje? Začínají se před ním mít na pozoru, zdá se jim divný…

Některé nadané děti se dobře učí a nenechají se odradit ani z jejich pohledu pomalejším tempem výuky. Zajímá je téměř všechno bez rozdílu. O to víc trpí nepochopením a narážkami ze strany spolužáků. Jiné děti se stávají demotivovanými a mají velké problémy vydržet nezáživně sedět v lavici pět a více hodin denně. A nejen to. Nadané dítě, i když by se rádo zapojilo do aktivit, mnohdy nerozumí zadání, nechápe, co má dělat, a jeho úzkost a frustrace roztáčejí svá kola… Aby pochopilo, musí totiž porozumět přesně. Jeho otázky po zpřesnění, které jsou pro něj nezbytné, aby daný úkol mohlo vůbec vypracovat, působí jako neslušnost nebo provokace. Vždyť je to přece tak chytré dítě, tak jak je možné, že nerozumí?

Žádost o upřesnění souvisí s tím, že dítě chápe doslovně. Na moji otázku: „Tak, Henri, v čem vynikáš ve škole?“ se místo odpovědi dočkám zpřesňující otázky: „Ve škole jako při výuce, nebo o přestávce?“ Otázka, kterou jsem mu položila, je naprosto běžná, přesto ji Henri zkoumá více do hloubky, a aby na ni mohl odpovědět, potřebuje, abych ji formulovala jasně. Nadané dítě se často také potřebuje ujistit, že se učitel opravdu ptá na věc, která je pro něj tak jednoduchá. Nechápe, jak se na něco tak jasného vůbec může ptát. Například nemusí umět odpovědět na otázku týkající se porozumění literárního textu, jak se chovají postavy v úryvku, neboť ho vyvede z míry, že by otázka mohla být tak jednoduchá a dohledatelná v samotném textu. Předpokládá, že se učitel ptá na něco mnohem složitějšího a abstraktnějšího, ne-li přímo metafyzického.

Neustálá potřeba ptát se

Něco tak zdánlivě jednoduchého, jako je krátká věta v diktátu, jež ostatním nečiní žádný problém a prostě ji napíší, může díky divergentnímu způsobu myšlení odvést pozornost nadaného dítěte úplně jinam. Například věta „Loď plave na vodě“ okamžitě vyvolá tyto úvahy a myšlenky: „Jak asi ta loď vypadá? Je malá, nebo spíš velká? Jak hodně se houpe? A houpe se vůbec? Co když ji někdo unesl? Vyhrožují někomu na palubě smrtí?Nebo je tam třeba někomu špatně a má mořskou nemoc, chce se mu zvracet a potřebuje pomoc. Kde se ta loď přesně nachází? A kam pluje? Ti lidé na palubě tam pracují, nebo jsou na dovolené? Je tam někdo na svatební cestě? Kdy vypluli? Kolik dní jsou už na cestě? A kam plují? A kdo vlastně vymyslel loď? A kdy to bylo? No muselo to být ještě před Kolumbem, ten už loď měl a objevil s ní Ameriku. Byl opravdu prvním, kdo objevil Ameriku? Co když ji před ním objevil už někdo jiný a historikové nám to zatajili? Jaký k tomu mohli mít důvod? Zatajují se často historické informace? Kdo řídí dějiny? Kdo vládne tomuto světu? A jak je to v jiných světech?“ Od lodě plující po vodě jsme se dostali až k jiným vesmírům. Jaká bude asi známka z diktátu?

Také neustále požaduje od vyučujících odůvodnění, proč se konkrétní látka či téma probírá – má totiž zvýšenou potřebu ve všem, co dělá, vidět nějaký (vyšší) smysl a záměr. To je dáno tím, že ve své podstatě se chce učit, je zvídavé, má mnoho energie a chuť objevovat, ale často bývá odrazeno z jeho pohledu nesmyslností probíraného učiva, o kterém je přesvědčeno, že je samoúčelné.

Nadané děti ještě více než ostatní potřebují zasadit probírané učivo do širších souvislostí a vědět, proč se tím zabývají a k čemu to je. A to nikoli proto, že by byly tak náročné, ale proto, že jinak nejsou schopné to dobře pochopit a cítí se frustrovaně. Často je zajímají obsáhlé kapitoly učiva, jako je například teorie relativity, stvoření vesmíru, pojem času, vznik řeči, a je jasné, že se ve škole nudí, neboť látka, která se podle osnov na základní škole běžně probírá, v sobě neobsahuje takové diskutabilní otázky, ale je spíše předkládáno to jisté k prostému zapamatování. Taková absence zájmu u některých nadaných dětí vyvolává problematické chování, neklid, nesoustředění, což může vést až k hyperaktivitě a poruchám pozornosti a učení. Některé děti naopak pohyb ke správnému učení potřebují – často dělají více věcí najednou, například stříhají nůžkami, kontrolují svůj mobilní telefon a zároveň skvěle vnímají učitele. Není to tedy zlé zlobení ve smyslu, jak jej učitelé často chápou, ale snaha udělat maximum pro to, aby se byly schopny na probírané učivo soustředit.

Ztížená možnost soustředění

Podle současných odhadů trpí až čtvrtina nadaných dětí dyspraxií nebo dyslexií a zhruba deset procent z nich má poruchu pozornosti. Jde-li o poruchu pozornosti, pak má u nadaných dětí svá specifika. Pokud je aktivita, které se věnují, zajímá, dokážou se soustředit velmi dlouho a pracují bez odpočinku. Střídá se u nich období velkého nadšení a nasazení a úplné pasivity a nezájmu – v závislosti na tom, jak jsou tématem přitahovány. Na nadaném dítěti téměř vždy poznáte, co si o věci myslí, zda ho činnost baví, nebo ne. Neumí se přetvařovat. Nejedná se tedy o poruchu v pravém slova smyslu, spíš o  únik do vlastního světa, tedy odklon pozornosti od něčeho, co ho nebaví nebo neodpovídá jeho úrovni intelektu. Když nadané děti něco zajímá, mají pozornost vynikající. V opačném případě nejsou neobvyklé výpadky pozornosti, momenty zasnění a dívání se z okna při vyučování. Pokud nespokojenost přeroste míru, kterou je dítě schopné zvládnout, může se začít projevovat hyperaktivně. Prostě to nemůže vydržet. Nebo nedokáže unést to, jak na něho působí atmosféra ve třídě a ve škole. Nezapomínejme, že nadané děti jsou velice citlivé a cokoli negativního je může zraňovat: povýšené a nadřazené chování učitelů, šikana od spolužáků, špatné mezilidské vztahy,

Nadané děti potřebují především to, aby byl pochopen jejich způsob myšlení a motivace jejich chování. A hlavně potřebují podporu a přijetí. Přijetí neznamená nutně souhlas, přijetí znamená, že respektujeme tyto děti, že jsou takové, jaké jsou, a ne jiné – bez předsudků a empaticky.

Redakčně kráceno a upraveno